Výstava v Budapešti

Cestu do Budapešti jsme pojali dvojím způsobem - jako rodinný výlet a jako naši první zahraniční výstavu. V pátek 21. 2. jsme naložili do auta Ebi a za hustého sněžení (které bylo samozřejmě zcela neočekávané nejen námi, ale i rosničkou v televizi) jsme vyrazili vstříc východu (ne Slunce, ale Evropy). Cesta proběhla bez větších komplikací a v Budapešti jsme se ocitli zhruba po 5 hodinách jízdy. Jediným lehkým zádrhelem, se kterým jsme se museli vypořádat, bylo shánění dálniční známky pro Slovensko a Maďarsko. Na benzince u česko-slovenských hranic jsme byli přesměrováni na specializovanou stanici pro prodej dálničních známek, která stála o několik kilometrů dále. Ve skutečnosti se jednalo spíše o budku uprostřed parkoviště typu "kde nic, tu nic". V budce seděla paní. S lítostí nám sdělila, že maďarské známky vůbec neprodávají a slovenské bohužel došly, ale s nadějí v hlase dodala, že snad budou příští týden. Otázky jako "A to se tady máme zatím ubytovat?" nebo "A proč tu tedy sedíte?" jsme raději ponechali nevyřčené. Známky byly k dostání na Slovensku.

Do Budapešti jsme dorazili odpoledne, ubytovali se v krásném hotelu a s očekáváním vyrazili na večerní procházku. Nevím, jestli jsme bydleli ve špatné čtvrti a nebo je Budapešť opravdu tak poznamenána uprchlickou krizí, ale nelíbilo se mi tam, necítila jsem se tam vůbec bezpečně. Jestli patří k Budapešti přirovnání "druhá Praha", pak bych dodala, že "druhá Praha, ale mnohem temnější."

V sobotu ráno se stala další neočekávaná věc - pro Maďary je zřejmě sobotní ráno obvyklá doba pro dopravní špičku v centru města, ale pro nás, vzhledem ke zkušenostem z liduprázdné sobotní Prahy, to byl celkem šok. Takže jsme na výstavu místo deseti minut jeli skoro hodinu a dorazili jsme pozdě. Naštěstí to ničemu nevadilo.

Celá psí výstava byla vměstnána do jediné, už značně zasmraděné haly, kde se mačkala kennelka na kennelku a nebylo pomalu kam šlápnout, ale po dramatickém výstupu s Maďarem na parkovišti, který dovnitř pouštěl výhradně Maďary (jiné národy jen za úplatek 10€ - i přestože parkoviště bylo poloprázdné), jsme s vděkem přijali její teplo. Dali jsme si dobrý kebab za příznivou cenu asi milion forintů a počkali, až Ebi půjde na řadu. Dostala CAC, CACIB a BOB, čímž celý výlet rázem nabyl na snesitelnosti a už nás nedokázal rozhodit ani zmíněný Maďar požadující při odjezdu z parkoviště pár miliard bankovek té jejich inflační měny.

A pak jsme odtamtud ujížděli, jako by nám hořel výfuk, a odvážili se vystrčit nohu z auta až za českými hranicemi. Tolik z naší první zahraniční výstavy, která se ze všech sil snažila o to, aby byla zároveň naší poslední.

Ale já jsem optimista a věřím, že nám Evropa i tak bude dost velká. Tak třeba zase po štěňatech. :)

Pavlína